Watashi no nindo da

30. října 2012 v 16:40 | Lucy Michelle |  Ze života
Po velkém Rejoice speciále z Budapeště jsem se dlouho neozvala. Důvodů je mnoho. Nedostatek času. Narutofilie. Nedostatek času kvůli Narutofilie apod.
Moji extrasuper naKáčkovanost jsem nechala vyprchat a .. mám teď trochu krizi.
Možná je to spojeno s nástupem podzimu se sněhem, ale těžko říct.


Po mém posledním deep splínu jsem se nakopla do zadku, píchla si Krista a výsledkem byl deštník od něhož se narážky na mou osobu ze strany druhých lidí odrážely a stékaly jako kapky deště.
Druhý týden po Budapešti - víkend u babičky strávený u 30-ti dílů Naruta a mé sladké (ale tlející) nic nedělání deštník zaklapl a spustil docela nepěkný kolotoč protikladů. Izolace od lidí a reálného světa mi způsobila v pondělí docela krutý návrat do reality. Jaký na to má vliv to, že z neděle na pondělí teď již pravidelně spím kolem 5-ti hodin a co to se mnou dělá, necháme stranou. Po čtyřech hodinách bručení, spílání, fňukání a rebelské nálady mě přešel narutoabsťák. Čili Naruto se dostal dá se říci pod kontrolu... moje snahy o radosti v matematice a fyzice však roztály jako iglú pod čilou islandskou sopkou. Brečela jsem denně doma u Naruto, protože jsem byla smutná a soucítila s postavami. A začala brečet i denně ve škole kvůli depkám, které na mě padaly v matematice, chemii, fyzice. Když už jsem byla nakřápnutá třeba kvůli nějakým mým zborceným nadějím, ještě se někdo ozval s nejapnou poznámkou, která buď byla nebo nebyla mířena na mě. Někdo kolem prošel zatímco šířil negativní energii nebo cokoliv na ten způsob a roztočil ve mě mlýnský kámen, který mísil všechny okolní vjemy s podobnými situacemi a mlel z toho mouku sebelítosti, sebeobviňování, sebezklamání a nanicovatosti, ze které se spolu se slanou vodou, která mi vytékala z očí tvořilo těsto ze kterého jsem upekla chleba nikoliv života, ale chleba s titulkem: ,,Už aby mi někdo prostřelil hlavu, já chci Bože za Abrahámem a když nad tím tak vlastně uvažuju, pustíš mě vlastně do toho nebe, když se tady chovám jak kráva a jednám proti tobě s vlastním vědomím?''.

Tudíž to čím jsem se zaobírala byla lež, já to věděla, ale stejně jsem se v tom plácala jak v dětském bazénku plném bahna a neměla vůli se vytáhnout na čtyři a kočkopes pro sebe něco dělat.
Třeba jít za JK, pobrečet si na jeho rameni, poprosit o sílu, pofoukání bebíček a tradá jdeme dále do boje.
Ne na tohle já se vykašlala, proti boji se bouřila a místo toho si u sebe zahájila tzv. asociální mode, který se projevuje tím, že za 1) mě všichni štvou, za 2) mi nikdo nerozumí, za 3) mi všichni ubližujou, za 4) všude sou lidi, pitomí lidi, za 5) nejdu na Escape! Ale vlastně musím, určila jsem si na začátku roku jako prioritu JK.
Což je takové ,,Miluj bližního svého,'' v praxi. Jediný dobrý pocit co ve mně zůstával byl - ,,Míšo i když seš nanicovatá kráva a k ničemu se nehodíš, vlasy máš pěkné to teda joo a vůbec seš celá pěkná.. zvenku,''

A pak se člověk diví, že začne bulet jak malé děcko, když se Naruto s obličejem a vůbec vším od krve, co si poplival, zvedne ze země, řekne, že z boje neuteče ani náhodou, páč se nikdy nevzdá a doplní to slavnou drází ,,Ore no nindo da'' (toto je má cesta ninji). On tím totiž ten blonďatý chachar vystihuje přesně to, co jsem měla udělat.
A tak, když jsem včera běžela na vlak a pěkně mi hořelo za patami a už jsem myslela, že na to kašlu, řekla jsem si - Watashi no nindo da! - Toto je má cesta ninji a ten vlak stihnu!... Ve škole to však fungovalo jen zpočátku. Moje rejoice vyprchalo zhruba po půl hodině a pak to tu bylo zase. Mouka, těsto, chleba. Slz prný džber.
Když jsem večer ulehala do postele, imaginárně jsem bouchla pěstí do stolu a zvolala - ,,Kašlu na to! Da Koň není žádná bačkora! Už mě to nebaví! A já budu bojovat a neuteču!''

A tak jsem zvědavá jak dlouho mi to vydrží. Dneska jsem ty negativní elementy odpálkovala různými způsoby. Především díky letmé modlitbě, silné vůli policejních dopravních hlídačů na silnici negativní emoce, kteří zastavili dopravu a odolávali velké koloně rozzuřených netrpělivých řidičů, za což jim tímto velmi děkuji, a také prupisce a čmarbloku. Dnes jsem nebrečela (i když bylo na mále) a až na pár výkyvů, kdy jsem několikrát okřikla spolusedícího, co dezertoval a rýpal do mě ve chvíli, kdy prudili řidičové na silnici negativních emocí nejvíce, to bylo moc fajn.
Jo s JK na to mám lidi. Watashi no nindo da.

P.S.: Havel byl týpek jak Havel (nové přirovnání haha) a lidem se smyslem pro humor a alespoň okrajovým zájmem o jeho život a touhou vidět pod pokličku prezidentovi, doporučuju Stručně prosím.
P.S.2:Počasí dnešních dnů mi trochu připomíná moje emoce. Podzim a sněží. 30 min nezadržitelného smíchu a 30 min nezadržitelného pláče. OK počasí je trochu někde jinde než moje emoce, rozhodná jsem vždycky byla XD, ale víte jak.. prostě mi to příjde jako.. ,,Kde se stala chyba?!''

Teď již chápu název podzim. To listí je totiž pod sněhem! Vítej podzimo! Brohoho!


P.S.3- Je normální, že se nebojím poslat esej do soutěže, ale na kontrolu p.učitelem jo? XDDD

Lucy Michelle
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krakin Shikazu | Web | 4. listopadu 2012 v 23:38 | Reagovat

,, On tím totiž ten blonďatý chachar vystihuje přesně to, co jsem měla udělat.´´ když už do písemky místo Machara nepíšu Chachar, tak teď tady místo Chachara čtu Machar xDDD
To s tou kontrolou...porotce ze soutěže nepotkáváš 5x týdně xDD

2 Lucy Michelle | 4. listopadu 2012 v 23:40 | Reagovat

[1]: paralen je .. XDDDDD
Ano, přesně to je ten klíč, ale když už člověk ví, že je to schváleno a ''pomazáno'', člověka to hned zahřeje na srdíčku xD

3 Krakin Shikazu | Web | 4. listopadu 2012 v 23:41 | Reagovat

[2]: Přesně xDDD (na oboje xDDD)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama