5. den: Okamžik,kdy jsi přemýšlela o sebevraždě

3. září 2012 v 16:33 | Lucy Michelle |  O mně
Když se narodila ségra, tak jsem dělala hodně problémů. Teď už si to nepamatuju přesně co všechno jsem vyváděla, jen vím, že jsem furt vyhrožovala, že skočím z balkónu. A furt jsem kašlala, nikoliv z nemoci, ale z psychických důvodů. To proto aby si mě asi více všímali. Co jiného? Ale tomu kašli jsem fakt začala věřit. Doteď si vzpomínám, jak jsme chodili k doktorce na krev a furt nic. Měla dokonce podezření na černý kašel, když už nic nemohla najít a dala mi antibiotika. Dostala jsem alergickou reakci. Takže jestli jednou dostanu černý kašel, tak nevím jak to udělají pokud je jediná léčivá látka KLACID xDDD. Ok asi se hold osypu, hlavně jak se vyléčím, ale to je fuk. Maminka mi vyprávěla, jak jednou když jsem zase vyhrožovala s tím balkonem, řekla mi ať teda jdu. No, sekla jsem se a rozbrečela se, takže to mamce vyšlo, já vysypala co mě trápilo, vyříkali jsme si to a já se od té doby zklidnila. I kašlat jsem přestala.



Doba, kdy jsem byla na dně, že by se dalo přemýšlet o sebevraždě bylo první pololetí v prváku (jsem ve třeťáku). Bylo mi bídně, měla jsem depky, neměla jsem smysl života, nenáviděla jsem se za to, že jsem nicka, doma byl nastěhován mámin přítel, který začal dělat problémy a začínal mě v mém stavu ještě více deptat... ale na život jsem si nesáhla, to jsem hned zavrhla. Proč? Protože jsem se bála. Vyhodnotila jsem všechny možné dostupné způsoby, zhodnotila míru bolesti a usoudila, že se stejně bojím a raději budu tu psychickou bolest snášet tady a že se z toho možná někdy vyhrabu. Takže zas tak zoufalá jsem nejspíš nebyla. I když možná za to může to moje ''náboženství'' které jsem v té době ještě tak trochu měla... Nadmozek. Věřila jsem, že všechno zlé, co se stane se nakonec vyvine v něco dobrého, a že to co se mi děje prostě Nadmozek tak chce, tak to musím nějak přežít. Jo, ale to už mi taky nepomáhalo a nenáviděla jsem Nadmozka za to, že mě stvořil. Pak jsem změnila názor na to, kdo je ten co mě stvořil a svět se mi prosvětlil.

A teď, když nastane chvíle, kdy bych nejradši neexistovala, což se stává poslední dobou často.. tak nepomýšlím na to abych si ten darovaný život brala sama, ale nejradši bych aby mě zlikvidoval někdo druhý, abych už mohla tam nahoru, kde už bude všechno fajn a můžu pokecat s Abrahamem, pozdravovat ho od mých kamarádů a pohovořit si s Noem o tom co dělali se zvířecími výkaly tehdy v arše. Jo, ale stejně tím sněním akorát zabíjím čas, který bych měla strávit modlitbou za daný problém a přemýšlením co se dá dělat. Stejně mě ti druzí nezabijou a kdyby jo bylo by to sobecké, především, kdyby ten dotyčný nebyl znovuzrozený (=neměl by zarezervovaný bejvák v nebi). Neboť Bůh má řešení a může mi dát pokoj (jakože vnitřní klid nikoliv obývací místnost, ale tu taky kdyby uznal za vhodné xD). Už to mnohokrát udělal a dokázal, že takové věci zvládá na jedničku. Jenže co je jednoduší.. problém řešit a prát se s ním a hledat východisko, které vždy existuje nebo zkuhrat jaká je to hrůza a že už nechci žít?

Jo Michelle, měla by ses vzchopit. Pěkně si nám zlenivěla a zhnila přes ty prázdniny.

Lucy Michelle
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krakin Shikazu | Web | 3. září 2012 v 17:07 | Reagovat

Jojo...přece těm parchantům takovou radost neuděláme, že by jsme se jim odklidily z cesty samy =P xDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama